Srpen nadějí a beznaděje.

Krátké ohlédnutí se na srpen před padesáti lety.  Po nádherných vyhlídkách následoval šok a pochybnosti o  smyslu života v otroctví  typu "reálný socializmus".

Nebylo mi tehdy osmnáct, jak je dnes v módě přiznávat, za pár měsíců mi mělo být třiatřicet. Svět se zdál být krásný, ještě skvělejší byly vyhlídky. V září mělo být na sjezdu Dubčekovy strany vymeteno (vyjebáno,  vysouloženo) s vyvrheli typu Bilak, Kapek, Indra, Kolder  a nic  už pak nemělo bránit  nastolení demokratického socializmu. Ještě pár dni a bude vyhráno.

Sovětští absolutní mocipáni tomu zavčas zabránili. Náš příklad byl nebezpečný i rozhodli se naši snahu  zlikvidovat  i za cenu světové války. Náhle všechno ztratilo smysl. Čekat na smrt Brežněva? Tihle kremelští ochlastové  dechnou  po sedmdesátce, v srpnu 68  jim bylo kolem šedesáti. Začal jsem kouřit, na životě mi nezáleželo v duchu ruského pořekadla "Na chuj mně takája žizň"  Nastala recidiva starých komunistických časů, někteří ubožáci se káli, rozhodl jsem se pro interní azyl.  ČSSR pro mě přestala  existovat, koukal jsem na polskou a  občas i rakouskou televizi, poslouchal jsem DW, VOA a CNN, tečka.  Po smrti Brežněva svitla naděje.  Krátce tam vládl osvícený estébák  Andropov (na jeho jméno jsem  musel chvíli vzpomínat). Brežněvův zeť  mu prostřelil ledvinu. Po něm přišel na čas k moci klepavý dědek  Černěnko a nakonec  skvělý  Michail Gorbačov, kterému vděčíme za krásný dnešek, až na to sucho a jisté nevycválané prezidenty.