Češi a Čečenci!

Zní to podobně a má to své výhody i nevýhody.  Jsme malý národ a díky Čečencům se i o nás, byť omylem, mluví častěji.  

Hmm, máme společný gramatický  počátek.  Stejně jako nevěsta a nevěstinec, kříž a kříženec, běhna a běženec, žába a žabinec.  Na vzdálenějším Západě si nás navzájem pletou. Nevadí, negativní popularita se může rychle překlopit  do pozitivní polohy, když se zjistí, že nevyznáváme islám, že nejsme asiaté, a že terorizmus tu baštíme  hlavně v televizi.

Jenže v Praze máme celou čtvrť, která  nás usvědčuje:  Hrdlořezy.  Ve světle této skutečnosti vypadá  čečenský hrdlořez jako ubohý břídil. V Paříži prořízl pouhé jedno jediné hrdlo, a to ještě učiteli, který neprojevil patřičnou úctu k proroku Muhamedovi. Takovýto  zákrok  přece v islámistánech patří mezi občanské povinnosti.

Ostatně o čečenském předákovi Kadyrovovi se  velmi pochvalně vyjádřil sám ruský vládce: Je něco jako adoptivní syn. Naše vlast by se přičiněním některých našich politiků mohla stát něčím jako adoptivní dcerou svaté Rusi.