My devítiletí frackové z května 1945

Chodili jsme do třetí  třídy,  usilovali jsme o  image uličníků. Byli jsme však spíše poděsové, občas i pancrpoděsové. Slovo pancr z něměckého der Panzer  se denně vyskytovalo ve zprávách a znamenalo tank, pancíř, obrněné vozidlo. Poděs  bylo něco mezi zmatkářem a strašpytlem.Byli jsme sice školáci, ale do školy jsme už několik dní nemuseli, byly zavřené.

5. května dopoledne zářilo slunce, v pražských tramvajích ozdobených zelení a vlaječkami  jásali Pražané, my kluci jsme na ně "statečně" mávali.  Krátce před  polednem se můj otec vrátil z práce s tím, že Američané jsou v Berouně, za hodinu budou na Smíchově.  Začalo Pražské povstání.

Američané nedorazili.  Zastavil je pozdější hrdina Pražského jara  Josef Smrkovský. Inu časy se mění a lidé s nimi.

Popoledni 5. května se prudce  zhoršilo počasí. Začalo  vytrvale pršet a vydrželo to až do odpoledne 8. května.  Skličujícímu počasí odpovídala i chmurná nálada.  Němci měli citelnou převahu a Američané oznámili, že osvobození Prahy přenechají Rusům. V Dejvicích  v okolí Kulaťáku  vládli esesáci, barikády tu nestály, nemohli jsme tudíž, my dejvičtí kluci moknout při jejich stavbě jako  čtyřletý nepromokavý hrdina Václav Klaus.

9.května  před úsvitem nás probudila prudká kanonáda.    Nikdo nezaváhal a  rychle spěchal do sklepního úkrytu.  Palba se přiblížovala,  s halasným třeskotem se sypala okenní skla . Kolem deváté někdo zaklepal na dveře činžáku. Našla se odvážná žena a šla otevřít. Vrátila se a vítězně zvolala: " Jsou to Rusové, naši bratři".

Vyšli jsme ven do překrásného slunného dne.  Na chodníku,  na silnici, na travnatých i tramvajových pásech, všude bylo nastláno patronami (nábojnicemi) různých kalibrů, střepinami dělostřeleckých granátů, krčilo se tu zdemolované německé pancrvozidlo.  Z velké a menší patrony a z kousku filmu šlo sestavit  klukovskou palnou zbraň. Páťákovi Kamilovi ta menší patrona  trefila přímo do oka. Na podzim zas viděl téměř normálně.